Příběh Jarky Švarcbachové: Když vám pevný režim nestačí, udělejte krok do neznáma

"Věřím, že flexibilita přináší nejen svobodu, ale i velkou míru zodpovědnosti. Klíčem je umět si dobře zorganizovat čas tak, aby byla práce opravdu hotová – kvalitně a včas."

Jarka Švarcbachová
Centrum Seňorina, zakladatelka
LinkedIn

Úvod

Moje profesní cesta začala jako středoškolská učitelka matematiky a informatiky. Nejmladší z mých tří dcer tehdy měla dva a půl roku, a tak jsem zvolila zkrácený úvazek. Výhodou byly dopolední hodiny – přesně ty, kdy mozek funguje nejlépe – i školní prázdniny. Na druhou stranu, home office ani pružná pracovní doba tehdy nepřicházely v úvahu. Zazvonilo, a já musela být připravená ve třídě.

Následovala etapa práce na volné noze. Programovala jsem z domova a výsledky posílala přes internet. Pracovala jsem v čase, kdy byly děti ve školce, nebo večer, když usnuly. Poprvé jsem si mohla naplno vychutnat výhody časové flexibility.

Jakmile děti trochu povyrostly, nastoupila jsem do IT firmy a postupně jsem se vypracovala až na pozici ředitelky divize realizace. Vedla jsem tým programátorů a konzultantů a často jsem jezdila do Prahy – tehdy ještě před érou běžných online meetingů. I přesto jsem měla poměrně velkou svobodu – kromě domluvených schůzek a porad jsem si mohla organizovat svůj čas podle sebe. Vedení firmy bylo v tomto směru velmi vstřícné.

Po osmi letech v zaměstnání jsem se rozhodla pro změnu. Absolvovala jsem výcvik v systemickém koučování a znovu přešla na volnou nohu. Věnovala jsem se převážně koučování – individuálně i týmově, ve firmách i mimo ně. A pak přišel zásadní krok…

Rozhodla jsem se, za podpory svého muže, vybudovat vlastní sociální službu – Centrum Seňorina. Najednou jsem už neměla nad sebou žádného šéfa, jen zákon o sociálních službách. Sama jsem si ale žádné úlevy nedopřávala – a ani to nebylo možné. Dva roky jsem si nevyplácela mzdu a pracovala i dvanáct hodin denně. Občas jsem vzala i noční směnu, když například vypadla pečovatelka. Bylo to bezesporu nejnáročnější období mého profesního života.

Po náročném období covidu a získání státní dotace jsem předala vedení své zástupkyni a ustoupila do podpůrnější role. Poslední tři roky pracuji na částečný úvazek a věnuji se projektům na podporu pečujících. Můj režim je zcela flexibilní – a stejně tak jsem nastavila i kulturu v samotném Centru Seňorina. Flexibilita tu není jen benefit, ale základní princip. Samozřejmě – pracovníci v přímé péči se řídí směnami, ale i tam při plánování maximálně vycházíme vstříc. Vezmeme v potaz třeba i návštěvu u kadeřnice – protože víme, že i to je součást péče o sebe.

Jak flexibilita ovlivnila vaši práci?

Věřím, že flexibilita přináší nejen svobodu, ale i velkou míru zodpovědnosti. Klíčem je umět si dobře zorganizovat čas tak, aby byla práce opravdu hotová – kvalitně a včas. Ve většině případů jsem si úkoly stanovovala sama, což mi vyhovovalo. Největší výzvou pro mě ale vždy byly oblasti, které nespadají do mých silných stránek ani zájmů – typicky účetnictví, výkazy nebo jiná administrativní agenda.

Právě u těchto činností pociťuji v rámci flexibility největší tlak – nikoli zvenčí, ale vnitřní. Musím se sama přimět k tomu, abych je neodsouvala a odevzdávala včas. Učím se hledat si na ně prostor a energii, i když mě nenaplňují tolik jako jiná, tvořivější část mé práce.

Jak flexibilita ovlivnila váš osobní život?

Upřímně si dnes už ani neumím představit, že bych mohla naplno uplatnit svůj potenciál bez možnosti flexibilní práce. Před třiceti lety jsme se s rodinou přestěhovali z Prahy na venkov. V okolí nemám klasické fitness centrum ani kavárnu na každém rohu, ale zato mám prostor žít podle vlastního rytmu.

Když si chci jít zacvičit dopoledne v deset, udělám to – i když většina lidí je v tu dobu v kanceláři. Vím, že si večer zase sednu k notebooku, zatímco jiní budou odpočívat. Stejně tak když svítí slunce a já mám home office, neváhám vyrazit na kolo hned, protože proč čekat, až zapadne? Flexibilita mi umožňuje sportovat, potkávat se s vnoučaty nebo si dopřát chvíle odpočinku přesně tehdy, kdy to nejvíc potřebuji – ne až ve zbytku času po práci.

Díky tomuto nastavení jsem si také mohla dovolit vstoupit do psychoterapeutického výcviku.

Závěr

Jak už jsem zmiňovala, bez flexibility si dnes nedovedu představit nejen práci, ale vlastně žádnou ze svých činností. Vím však, že každý člověk má jiné potřeby a nastavení – a právě v této různosti je síla. Znám mnoho lidí, kterým naopak vyhovuje řád, stabilita a pevně daný režim – včetně pravidelné docházky do zaměstnání a jasně vymezeného času pro mimopracovní aktivity. Je to naprosto v pořádku.

Pokud ale někdo cítí, že ho strnulé pracovní prostředí brzdí, že nemůže naplno využít své silné stránky a tvořit v souladu se sebou, pak bych ho chtěla povzbudit: udělejte ten krok. I kdyby to byl krok do neznáma. Sama to tak dělám průběžně celý život. A pokud se necítíte dostatečně silní, přicházejí pochybnosti, obavy, nebo dokonce pocit, že „už to nějak doklepete“ – a věřte, že tohle je pro mě synonymum zoufalství – pak neváhejte požádat o podporu. Ať už je to kouč, průvodce nebo někdo, komu důvěřujete. Ráda tu roli přijmu i já.

Na svém příkladu – a také na příbězích mých tří dcer – vidím, že flexibilní práci lze nastavit různě i v období, kdy přichází dítě. Co mě těší, je, že se do péče stále více zapojují i otcové. Že se střídají na home officech, že už není tabu mít na pár hodin nebo dní chůvu, a že základ tvoří milující a spokojení rodiče – ať už si zvolí jakýkoli „model“.

A nakonec ještě jedno důležité téma, které mi velmi leží na srdci: věnovat ve firmách více pozornosti lidem ve středním a předdůchodovém věku. Často se zapomíná, že i když už jejich děti odrostly, mnozí z nich pečují o své stárnoucí rodiče nebo partnery. A zvláště když do života vstoupí civilizační onemocnění, jako například Alzheimerova choroba, stává se sladění práce a péče velmi náročné. Tomuto tématu se věnuji už více než 15 let a vnímám ho jako oblast, kterou je třeba dál otevírat, osvětlovat a systematicky podporovat.