5 minut s lídryní současnosti

Dát prostor, držet směr. Jak vypadá moderní leadership Melanie Zajacové

Ve svém pracovním životě prošla čtyřmi naprosto odlišnými prostředími: od vlastní neziskovky přes sociální službu a ministerstvo až po katedru sociální práce, kterou dnes vede. V každém z nich se leadership učila jinak a jinde. Výsledkem je pohled na vedení lidí, který staví na zkušenosti. Jednoduše by se dal pojmenovat jako Škola různých střetů.

„Formovaly mě střety. Ty, které vás donutí přemýšlet, kdo vlastně jste.“

Co tě zpětně nejvíc formovalo jako lídryni?

Leadership jsem si osvojila v různých typech střetu. Ve vlastní neziskovce jsem se musela naučit, že kamarádský tým se dá proměnit v profesionální organizaci jen se strukturou a odpovědností – a že to zasáhne i vztahy. V sociální službě mě tým původně vůbec nechtěl, takže jsem se učila ustát pozici v odporu a tlaku. Na ministerstvu jsem pochopila sílu systému a naučila se hranicím – že ne vždy má smysl všechno přetlačit. A dnes na katedře poznávám kvalitu vedení podle toho, že lidé sami chtějí být jeho součástí.

O její cestě

Melanie nezačínala v prostředí, kde by leadership byl samozřejmostí. „V neziskovce jsme byli nadšenci. Všechno jsme dělali intuitivně. A najednou jsem měla vést lidi, kteří byli starší, zkušenější, nebo měli úplně jiný pohled. To byl první velký střet.“

Další přišel, když převzala tým, který ji původně vůbec nechtěl. „To vás naučí ustát sebe, ale neztratit respekt k druhým. A taky to, že autorita není něco, co vám někdo dá. Je to něco, co si vybudujete.“

A pak ministerstvo. „Tam jsem pochopila, že vedoucí má chránit tým před nesmyslným tlakem shora. A že změna se nedá přetlačit silou. Musí se vyjednat.“

Prostor, ne kontrola

Jak se tvůj přístup k leadershipu projevuje v každodenní práci s lidmi?

Nejdůležitější je pro mě důvěra, samostatnost a tah na branku – v tomhle pořadí. Dávám lidem prostor růst a dělat to, co jim jde, ne kopírovat mě. Můj styl je autentický a participativní – dávám svobodu, držím směr. A držím se pravidla: chválit veřejně, kritizovat soukromě.

Co je pro tebe v práci s týmem zásadní, i když to není vidět navenek?

Jsem přirozeně rychlá a náročná na sebe i na okolí, takže se vědomě učím zpomalovat a dávat lidem víc času na zpracování věcí. Hodně se taky soustředím na to, abych rozlišovala mezi podporou druhých a přebíráním odpovědnosti za ně – to zvenku nikdo nevidí, ale ovlivňuje to skoro každé rozhodnutí, které v týmu dělám.

Jak dnes vypadá tvoje vlastní definice rovnováhy mezi prací a osobním životem?

Rovnováhu vidím jako schopnost držet hranice tam, kde na tom opravdu záleží – u mě je to rodina. Zároveň umím pro velký projekt krátkodobě přerozdělit energii. Jsem dnes mnohem uvolněnější než dřív, kdy jsem všechno brala jako zásadní. Vím, že se nedá stihnout úplně všechno a svět kvůli tomu nezanikne.

Co ti pomáhá udržet energii a nadhled dlouhodobě?

Hlavně nadšení pro věc a smysl toho, co dělám: výzkum, výuka, setkávání s mladými lidmi, spolupráce v týmu. A důležitou protiváhou je pro mě silový trénink.

Jaké rozhodnutí v roli lídryně bylo pro tebe nejtěžší a co tě naučilo?

Nejtěžší bylo vždycky ukončovat pracovní poměr. V takové chvíli se rychle ukáže, jak málo si někdy rozumíme. Naučilo mě to respektovat vztah mezi mocí a odpovědností: střet sám o sobě nic neřeší, někdy je lepší se domluvit nebo ustoupit. A taky jsem se naučila nedomýšlet si za druhé a víc jim naslouchat.

Jaký jeden leadershipový princip bys dnes předala dál?

Dát každému prostor, aby vynikl v tom, v čem je dobrý. Úkolem lídra je rozpoznat kvality lidí kolem sebe a dobře je poskládat. A tak vytvořit prostředí, kam se lidé nebojí přijít, i když udělají chybu.

Vzkaz ženám na prahu dalšího kroku

Ženám, které dnes stojí na prahu dalšího kariérního kroku, by Melanie vzkázala, ať nečekají, že si jich někdo všimne sám. Nikdo na ně nečeká, musí se ozvat samy. Nestačí být schopná, pracovitá a připravená, je potřeba být taky vidět a umět se přihlásit o prostor. Sama se naposledy do výběrového řízení hlásila podruhé, i když ji poprvé nevzali. Její doporučení proto zní: být sama sebou, učit se, rozvíjet se. A nečekat na povolení.

Zároveň si přeje, aby se měnily i struktury, které ženám uplatnění zbytečně ztěžují. Nejde totiž jen o individuální odvahu, ale i o prostředí, které jim buď dává šanci, nebo je naopak brzdí.

Na závěr dodává, co by si sama přála slyšet dřív: že ne všechno je tak důležité, jak se v první chvíli zdá. Že se nedá vždycky všechno stihnout. A že se všechno, co se děje, děje dobře.

"Tým není armáda. Je to mozaika. Dobrý lídr nebo dobrá lídryně dává každému prostor, aby vynikl v tom, v čem je dobrý. Dobrý leader netvoří kopie. Tvoří prostředí, kde se lidé doplňují."

Leadership jako energie, ne kontrola

Když Melanie popisuje svůj styl vedení, je to jednoduché: „Důvěra, samostatnost, tah na branku.“ Nemá potřebu kontrolovat každý detail. „Potřebuju, aby lidi věděli, kam jdeme. A pak jim nechávám prostor. Jsem rychlá, intenzivní, někdy až moc — ale moje energie dokáže lidi nadchnout pro věci, které vypadají nereálně.“ Zároveň ví, že tempo je něco, s čím se musí pracovat. „Někdy je moje rychlost pro ostatní náročná. Učím se zpomalovat. Učím se respektovat rozdílnost lidí.“